Co se týká vykání a tykání, vžilo se překládat "you" jako "ty", ale to je chyba. "Ty" má anglický ekvivalent "thou", které se považuje za archaické. "You" v té době znamenalo "Vy" a k významovému posunu nedošlo. Anglicky mluvící si tudíž vzájemně vykají. Blíže k tykání má "first-name basis", čili oslovování křestním jménem. Ani u nás není kombinace vykání a oslovování křestním jménem nic neznámého, nicméně v USA je to velmi rozšířené. Ostatně, i k tomu slouží jmenovky na úborech zaměstnanců, typicky pokladních.
Jak se vyhnout Czenglish?
Chyby jsou běžnou součástí jakéhokoliv procesu učení a pokud je neděláme, tak nejspíše jen opakujeme to, co už známe. Zde jsou některé z těch nejčastějších, možná mezi nimi najdete i tu svou.
According to me, he should leave. -> In my opinion, he should leave.
According to his opinion, he is crazy. -> In my view, he is crazy.
According to his opinion, it was John´s fault. -> According to him, it was John´s fault.
Angličtina používá according to, když jde o informaci získanou z cizího zdroje. Taková informace není ověřená a nemusí být tedy správná. Proto angličtina tuto vazbu nespojuje s první osobou jednotného ani množného čísla a nepoužívá ji ani s výrazy view a opinion.
Chce-li mluvčí vyjádřit svůj názor nebo mínění někoho jiného, může také použít slovesa believe, think, say, claim ap. „I think he should leave.“ „He thinks/says/believes/claims it was John’s fault.“
It was a great action. -> It was a great event.
The bread was in action. -> The bread was on sale/discounted.
K použití slova action nás zde nabádá vizuální podobnost s českým slovem „akce“, významově však mezi oběma výrazy existují značné rozdíly. V angličtině se slovo action používá pro jednání - take action (jednat) a čin/akci - a plan of action (akční plán), případně pro action movies (akční filmy).
Pro ekvivalent slova akce/událost ovšem musíme sáhnout po anglickém event. Stejně tak pro velkou slevu či výprodej v supermarketu použijeme spíše sale/discount.
Young people are interested in actual problems such as air pollution. -> Young people are interested in pressing problems/problems of immediate interest such as air pollution.
Increasing crime is a very actual problem in many big cities. -> Increasing crime is a current problem/problem of current concern in many big cities.
The articals on the notice board should be more actual. -> The articles on the notice board should be more up-to-date.
Anglické slovo actual znamená “skutečný”, případně “sám/vlastní”. „The actual cost (skutečná cena) was much higher than we had anticipated.“ „We were told to come at 8.30, but the actual exam (zkouška sama) began at 9.00.“
Chcete-li mluvit o záležitostech, které se v současnosti těší zájmu společnosti, tj. jsou aktuální, používejte slova current, topical, up-to-date, pressing (naznačuje nutnost jednání) nebo fráze typu of current concern a of immediate interest.
"Professor, could we invite you out for a coffee?” the pupils asked. -> "Could we invite you out for a coffee, Mr Jones/sir?” the pupils asked.
Osoby, jejichž jména známe, oslovujeme nejčastěji dvěma způsoby:
a) křestním jménem (ty, které dobře známe a ke kterým máme přátelský vztah; je však třeba dodat, že v anglosaských zemích je zcela běžné, že si lidé stejné věkové skupiny nebo přibližně stejné úrovně společenské, popřípadě odborné, říkají, byli-li si představeni, křestními jmény). „Hello, Peter – how are you?“
b) příjmením s výrazy Mr, Mrs, Miss nebo Ms (ostatní): „There’s a call for you from Paris, Mr Brown.“
Ms [miz, mz] je ženská obdoba Mr: z ní totiž není patrné, jde-li o ženu vdanou nebo svobodnou. V písemném i mluveném projevu je toto oslovení dnes zcela běžné v Americe a zdomácňuje i v Británii. Ve školách žáci oslovují učitele Mr X (výraz sir působí už poněkud zastarale) a učitelku Mrs X nebo Miss X (miss se dnes neslyší už často).
Titul + příjmení se může použít při oslovení univerzitních profesorů a doktorů filozofie (PhD). (Nezapomínejte však, že ani britský, ani americký titul PhD neodpovídá českému PhDr. Uchazeči o titul PhD musí absolvovat několik speciálních kursů a napsat a obhájit disertační práci o rozsahu nejméně 400 stran. To obvykle trvá 3–5 let.) „Could I discuss something with you, Professor/Doctor Smith?“
Totéž platí i o lékařích; dnes se ovšem lékaři a také zdravotní sestry jako jediní mohou oslovovat i jinak – pouhým podstatným jménem označujícím jejich povolání. „Is it serious, doctor/Doctor Stewart?“ „I can’t swallow this pill, nurse.“
Pokud nejde o případ, kdy chceme upoutat něčí pozornost, klademe oslovení až na konec věty. Všimněte si také, že přímé oslovení osoby při rozhovoru není v angličtině tak časté jako v češtině. Výše uvedená věta by mohla též znít: "Could we invite you out for a coffee?” the pupils asked.
Osoby, jejichž jména neznáme, je nejlépe nijak neoslovovat – v angličtině to nepůsobí nezdvořile. Chceme-li oslovit někoho, koho neznáme, je vhodné začít rozhovor frází „Excuse me (please).” „Excuse me, please.” „Could you tell me the way to the station?”
Oslovení sir, madam a miss slyšíme dnes čím dál tím méně, a to pouze v některých obchodech, hotelech atd. (zaměstnanci tak oslovují zákazníky) nebo na veřejnosti (oslovení občanů policisty). Zapamatujte si, že oslovení Waiter! je slyšet zřídkakdy a může dokonce působit i urážlivě; raději ho proto neužívejte.
The lecture’s too boring to sit through it. -> The lecture’s too boring to sit through.
He wasn’t rich enough for her to marry him. -> He wasn’t rich enough for her to marry.
She was too short for me to dance with her. -> She was too short for me to dance with.
Po vazbě too/enough/quite + přídavné jméno (+ for + předmět) + infinitiv nepřidávejte na konec věty zájmeno shodné s podmětem věty.
He advised to do it right away.-> He advised me to do it right away. He advised me that I should do it right away. He advised doing it right away.
V případě, že po slovese advise v rodu činném následuje infinitiv, je třeba uvést také osobní předmět. Ten musí být uveden i v souvětích s vedlejší větou s that. Když nechceme nebo nemůžeme osobní předmět vyjádřit, použijeme gerundium.
Reading my diary after years, I could only smile. -> Reading my diary years later, I could only smile.
She’s after an operation. -> She’s had an operation. (Je po operaci.) She’s just had the operation. (Už má po operaci.) She’s recovering from an operation. (Zotavuje se po operaci.)
I’m just after dinner. -> I’ve had my dinner. (Jsem už po večeři.)
She inherited some money after her parents. -> She inherited some money from her parents. (Zdědila nějaké peníze po rodičích.)
Ne všechna idiomatická spojení s předložkou “po” se mohou do angličtiny překládat pomocí after. Jsou zvláště dva případy, kdy čeští mluvčí užívají after nevhodně:
a) Po blíže neurčeném časovém období (“po letech”, “po měsících”, atd.). Angličtina zde vyžaduje spojení months, years, etc. later. Later lze však použít i s přesným časovým údajem. „When I met him ten years later, he had changed a great deal.”
b) “Po zákroku, události” ap. V těchto případech používá angličtina různé opisy.
I had about ten years at the time. -> I was about ten at the time.
He is fifteen years. -> He is fifteen years of age. He is fifteen.
They have a 6-months-old daughter. -> They have a 6-month-old daughter.
Ve větách vypovídajících o stáří osob Češi často nesprávně překládají “mít” anglickým to have. Angličtina vyžaduje sloveso to be. Velmi často se stává, že studenti pod vlivem češtiny dodají překlad slova “let/roků” a zapomenou přitom na přídavné jméno old nebo spojení of age. Anglicky je tedy možné říci .nebo použít poněkud knižní vazbu. He is fifteen years of age. Nejběžnější je však prosté He is fifteen.
Slovo years se vynechává i v jiných případech: „Byron was then a handsome young man of twenty.” (nikoli of twenty years). Stojí-li určení věku před podstatným jménem, uvádíme časové jednotky v jednotném čísle.
They all were feeling very happy. -> They were all feeling very happy.
We all can help you. -> We can all help you.
It seemed that all agreed. -> It seemed that everybody agreed.
All is ready. -> Everything is ready.
He wanted all for himself. -> He wanted everything for himself.
We all didn’t go to the play. -> We didn’t all go to the play.
Almost all kids don’t like cooked vegetables. -> Hardly any kids like cooked vegetables.
Stojí-li all za podmětem, zaujímá ve větě stejné místo jako příslovce typu always, also, certainly atd.: a) před prostým slovesným tvarem; b) po prvním pomocném slovese ve slovesném tvaru složeném; c) po slovese to be; d) po modálních slovesech.
All může být podmětem, předmětem nebo doplňkem věty.
a) Tuto platnost má zpravidla jen tehdy, následuje-li po něm vztažná věta; all znamená potom bud’ everything, nebo the only thing – oba dva výrazy mohou v odpovídajících kontextech all nahradit. „All that I’ve said/Everything (that) I’ve said is true.“ „You can have all/everything (that) you want.“ „That’s all/the only thing (that) I can tell you.“
Ve smyslu everybody se all nepoužívá často: působí totiž knižně. Místo “All who were present agreed.“ bychom spíše řekli “All those who were present agreed.“ nebo “All the people who were present agreed.“
b) All, po němž vztažná věta nenásleduje, obvykle nahrazujeme zájmeny everybody nebo everything. „It seemed that everybody agreed.“ „Everything is ready.“ He wanted everything for himself.“
V otázce a záporu se slovesem to be však all ve smyslu “všechno/vše” běžně používáme. „Is this all?“ „I don’t think that’s all.“
Zapamatujte si: stojí-li all před podstatným jménem bez určitého členu, označuje všechny členy nějaké skupiny (třeba věkové). „All children must attend school between the ages of 6 and 14.“
Jde-li o skupinu nějak vymezenou, i když to není slovy vyjádřeno, je třeba použít určitý člen. „It was a wonderful Christmas party, and all the children (tj. všechny děti, které tam byly) were given presents.“
Zájmeno all jako podmět se běžně nevyskytuje před záporem. Místo něj používáme not all nebo některé další obraty. „Not all of us went to the play.“ „We didn’t all go to the play.“ „Hardly any kids like cooked vegetables.“
I love movies that have a happy end. -> I love movies that have a happy ending.
Tento výraz vás možná zaskočí. Jak je možné, že takovéto univerzální spojení dvou anglických slov není dobře? Nebojte se, nejsme zdaleka jediný národ, který pro šťastný konec nepoužívá správný anglický výraz „a happy ending“. Chyba nejspíše plyne z existence slova end, které se spíše používá ve výrazech in the end (nakonec) nebo at the end of something (na konci něčeho).
Can I have a question? -> I have a question. / Can I ask a question? / Can I ask you something?
Tak tato chyba je velmi zapeklitá. „Můžu mít otázku?“ je přece úplně běžná fráze, na kterou narazíte v běžné firemní nebo akademické komunikaci často. Jenže v angličtině nefunguje. Rodilý mluvčí (nebo velmi dobrý lektor) by vám řekl, že otázku už máte a nepotřebujete k tomu žádné speciální povolení od druhého. Spíše se ze slušnosti ptáte, zda se na danou otázku můžete zeptat ask a question.
Abychom vám nic nezatajovali, tak ještě řekneme, že existuje určitá situace, kdy i rodilí mluvčí tuto frázi používají. Jsou to moderátoři různých debat, kteří přijímají otázky z publika, a následně je směrují na účastníky diskuze. Moderátor si může v takové chvíli vyžádat otázku z publika od konkrétní osoby například větou „Can I have a question over there?“. Moderátor tedy sám žádnou otázku nemá a chce ji od posluchače v publiku „získat“. Jedná se tedy o jinou situaci než v předchozím odstavci – pokud tedy budete mít někdy v angličtině otázku, tak pamatujte, že se na ni chcete zeptat ask!
I can on Tuesday. (Můžu v úterý.) -> I’m free on Tuesday. / I have time on Tuesday. / I can come on Tuesday.
A u našeho českého „můžu“ zůstaneme i u této chyby. Sloveso „moci“ patří jak v češtině, tak v angličtině mezi pomocná slovesa, konkrétně tzv. způsobová (modální) slovesa: must, can, should, can't, mustn't, needn't, shouldn't, … Říká se jim tak proto, že nám pomáhají určit způsob hlavního slovesa. Jistě vidíte rozdíl ve významu v těchto příkladech, ačkoliv mají stejné hlavní sloveso (plavat – swim):
- Umím plavat. (I can swim.)
- Neumím plavat. (I can’t swim.)
- Měl bych plavat. (I should swim.)
- Neměl bych plavat. (I shouldn’t swim.)
Důležité pro nás je, že to jsou slovesa pomocná, takže potřebují někomu pomáhat – hlavnímu slovesu. Bez něj věty smysl nedávají:
- Umím. (I can.) – Co umím dělat?
- Měl bych. (I should.) – Co bych měl dělat?
Tak jak je možné, že můžeme říci „Můžu v úterý.“ nebo „Umím novou básničku.“? V češtině se totiž tato pomocná slovesa dají použít jako hlavní slovesa s trochu jiným významem:
- Můžu v úterý. = Mám čas v úterý.
- Umím novou básničku. = Ovládám/pamatuji si novou básničku.
No a tady máme kámen úrazu. Takto se totiž způsobová slovesa v angličtině použít nedají. Stačí si pamatovat, že taková slovesa nebudou nikdy v běžné větě sama – potřebují přece pomáhat jinému slovesu.
In school, in a restaurant, … -> at school, at a restaurant
Nyní se podíváme na zoubek velmi časté předložkové chybě. Předložky jsou obecně napříč jazyky velmi rozdílné, a ne všechna pravidla z jednoho jazyka se dají aplikovat v jiném. Tak například, pokud chceme v češtině vyjádřit, že se někdo nachází na určitém místě, velmi často volíme předložku „v“: v práci, ve škole, v restauraci, v kavárně, v kině.
Stejnou funkci zastává v angličtině předložka „at“: at work, at school, at a/the restaurant, at a/the café, at the cinema. Vyjadřujeme tím, že se nacházíme kdekoliv v prostoru a blízkém okolí dané lokace podobně jako v češtině. Když tedy řeknu, že jsem v kavárně, můžu tím myslet i venkovní zahrádku vně samotné budovy kavárny a (hlavně v angličtině) také např. parkoviště před kavárnou.
Co by tedy znamenalo ono studenty oblíbené „in a restaurant“? Něco obdobného jako „uvnitř restaurace“. Možná si řeknete, že je to úplně to samé, ale představme si následující situaci: Do restaurace, kde jste se rozhodli jít na oběd, vám zavolá kamarád a ptá se: „Kde jsi teď prosim tě?“. Co byste přirozeně odpověděli? „V restauraci (at a restaurant)“ nebo „uvnitř restaurace (in a restaurant)“? Troufneme si tvrdit, že zvolíte první variantu. Kdy se teda dá použít použít ta druhá?
Představme si trochu jinou situaci. Domluvili jste se s kamarádem na společném obědě v restauraci. Vy už sedíte u stolu, kamarád nikde a v tom vám zavolá:
„Hey, are you at the restaurant yet?“ – „Zdar, už jsi v restauraci?“
„Yeah! Where’ are you?“ – „Jo. Kde jsi ty?“
„Well, I’m at the restaurant, too, in the parking lot…“ – „No, já jsem taky v restauraci, na parkovišti…“
„I see. Actually I’m already in the restaurant, so come inside.“ – „Aha, to já už jsem uvnitř (restaurace), tak přijď.“
Snad je to nyní trochu jasnější. „At“ v kombinaci s místem spíše znamená „v“ a „in“ má významově blíž ke slovu „uvnitř“. A jako důkaz toho, že předložky by se neměly překládat se, prosím, ještě podívejte do dialogu na frázi „na parkovišti“. Ano, v angličtině „in the parking lot“, žádné „on“.
Krom toho si ještě v krátkosti ukážeme jiné případy správného použití předložky „in“. Názvy měst, zemí a kontinentů se většinou pojí s předložkou „in“, tedy „I live in Olomouc.“, „I live in the Czech Republic.“ nebo „I live in Europe.“. Dále pak „v/na horách“ překládáme jako „in the mountains“, podobně jako „v přírodě“ – „in the countryside“.
Pro nadšence jsme si pak připravili tyto odstavečky. Pokud se někdo nachází v budově školy, řekneme „Thomas is at school.“. Když ale chceme říci, že někdo ještě studuje/chodí do školy/ještě nepracuje, můžeme říci „He is still in school.“. A v případě, že vyprávíme příběh ze střední školy, můžeme říci „That was a long time ago, I was still in high school.“.
A úplnou specialitou jsou pak tyto výrazy spojené se slovem office:
- „He’s at the office.“ – podobné jako „at work“, myslíme práci/kancelářskou budovu obecně
- „She’s in her office.“ – myslíme kancelář jako místnost, kde má daná osoba své trvalé místo
- „He’s still in office.“ – „ve výkonu funkce“ v kontextu veřejných činitelů (senátor, prezident)
Jak mluvit více English a méně Czenglish?
Czenglish není jediná pseudoangličtina na světě, i studenti jiných národností tento jazyk pod vlivem své mateřštiny komolí. Existuje také Spanglish nebo Chinglish. Zbavte se přesvědčení, že když se něco používá v češtině, funguje to stejně dobře i v angličtině. Pokud jste na pochybách, vždy si raději ověřte, zda se daný výraz anglicky opravdu řekne tak, jak ho hodláte použít.
Dokud si budete v mysli připravovat české věty a překládat je do angličtiny, Czenglish se nezbavíte. Vaše vyjadřování zůstane ve svém základu české. Bude řízeno českou logikou, slovosledem a naším způsobem vyjadřování. Nevypnete-li v hlavě překladač, nikdy nedosáhnete té pravé, přirozené a pohotové angličtiny, po níž toužíte.
Základem je naučit se přemýšlet anglicky. Začněte pomalu, klidně nejdřív jen pojmenovávejte věci kolem vás, pak zkoušejte říkat, co děláte, a plánovat si v hlavě, co budete dělat později, a tak dále. Stejně důležité jako přemýšlení v angličtině je co nejvíce se tímto jazykem obklopit a zvykat si na vstřebávání informací bez překládání - ideálně pomocí čtení, poslechu a sledování videí na takové úrovni angličtiny, které dobře rozumíte. Díky tomu nasáváte kvalitní angličtinu, ale také učíte mozek, že věčné překládání je vlastně zbytečné, a navíc únavné a otravné.
Každý/á kvalitní lektor/lektorka by vám měl/a nastavit tzv. jazykové zrcadlo a upozornit vás na chyby a nepřirozené formulace. Pokud jste např. napsali nebo řekli "money are" (peníze jsou), měl/a by vám vysvětlit, že peníze jsou v angličtině nepočitatelné (počítat můžete dolary, eura či koruny, ale ne slovo money jako takové), a proto se správně řekne pouze "money is"...
Mezi další v angličtině nepočitatelná slovíčka, která Češi rádi počítají, patří např.: homework (domácí úkol), luggage (zavazadlo), bread (chleba), advice (rada), information (informace), hair (vlasy), accommodation (ubytování), toast (toust), work (práce) nebo fruit (ovoce).
Dále bychom si měli dávat pozor na obraty, které sice nejsou anglicky úplně špatně, ale tzv. tahají za uši a rodilí mluvčí by je nikdy nepoužili. Takovým příkladem jsou věty typu "A dog is on the street." (Na ulici je pes.) Tato věta vypadá na první pohled zcela správně, ale není, v angličtině se říká "There is a dog on the street." Platí totiž pravidlo, že kdykoliv hovoříme o tom, že někde něco je, použijeme existenciální vazbu "There is/are....". Ta sama o sobě nemá ve větě žádný jiný význam než ten, že někde něco existuje, a do češtiny se překládá stejně, jako by šlo o běžné sloveso být.
Do stejné kategorie patří i používání slova some (nějaký) s jednotným číslem. Ve větě "I saw some cat in front of our house." (Viděl jsem před naším domem kočku.) by se some užívat nemělo, protože kočka je tvor počitatelný. V angličtině bychom měli v naprosté většině takových případů uplatnit neurčitý člen a/an, který lze přeložit právě jako "jeden, nějaký, neurčitý". Správně by tedy příkladová věta měla znít "I saw a cat in front of our house.". Some se naopak pojí s množným číslem (some people) a nepočitatelnými podstatnými jmény (some water).
Chybujete-li v něčem, znamená to, že daný gramatický jev, frázi nebo slovíčko znáte, a jen se vám jej nepodařilo správně použít. Pokud ale chcete znít v angličtině opravdu přirozeně, je důležité neustrnout, ale stále se učit nové věci. Váš/Vaše lektor/lektorka by vás tedy měl/a upozornit i na to, že by některé myšlenky on sám/sama vyjádřil/a jinak než vy.
Řekněme, že popisujete, jací jste byli dříve, a zmíníte, že jste měli dlouhé vlasy (nyní už je nemáte), což popíšete větou "I had long hair.". Ta je sice gramaticky zcela v pořádku, mnohem přirozeněji by ovšem v dané situaci znělo "I used to have long hair.". Právě used to totiž hezky zdůrazňuje, že něco dříve platilo, a teď už to neplatí. Pro rodilého mluvčího by byl tento obrat téměř jistě první volbou.
Do stejné kategorie patří i různé fráze a výrazy, které vám mohou pomoci znít "cool" či opravdu anglicky.
